Občas se při koncertu objeví nějaký problém, ať už jde o nešťastnou technickou závadu nebo třeba nevydařené počasí. Vůbec to nemusí znamenat, že je automaticky zpackaný celý večer. Naopak, tyhle okamžiky člověku v hlavě uvíznou nejhlouběji. Jejich neočekávanost je totiž jedinečná a nezapomenutelná. A právě tenhle koncert je jeden z těch, na které zapomeneme jen těžko.
Původně byl hlavním bodem programu slovenský alternativní zpěvák Viktor Ori. Frontman z proslulé post-punkové kapely shallov měl v Brně předvést své debutové album LEPSIE NEBOLO NIKDY DOBRE NEBUDE. Den před samotným koncertem však s lítostí oznámil, že kvůli nemoci nevystoupí. Zraky návštěvníků se tak upnuly na projekty, které měly původně být jen hosty. Bude to stát za to? To jsem netušila. Rozhodně jsem nečekala, že budu odcházet přehlcená emocemi po víru expresivní hudby a intimních zpovědí.
Začátek večera byl utahaný a já jsem si říkala, že jsem radši měla zůstat doma a dát si šlofíčka. V sále skoro nikdo nebyl, pár lidí se potácelo kolem baru s pivkem v ruce a trochu jsem cítila, že nepřítomnost dnešního headlinera některé příchozí opravdu zklamala. Rázem přišlo celkem brutální probuzení z malátnosti. Při vstupu do koncertní haly jsem si stoupla dopředu přímo pod stage vyzdobenou krajkovými pentlemi a umělými květinami. Působilo to na mě, jako kdyby tam měla nakráčet nějaká indie popová hvězdička a zpívat o vztahu k přírodě.
Strhující probuzení
Na pódium však přichází slovenská čtyřčlenná kapela Eversame a okamžitě obrací celou atmosféru naruby. Frontmanka si stoupá k mikrofonu a vedle ní už kluk v baggy džínech zručně zapojuje kytaru do beden. Skloní hlavu k hmatníku a jeho dlouhé vlasy mu zakrývají obličej. V místnosti jako by se rázem ochladilo. Rozeznívá se krutý řev kytary, prudké údery do snéru rozbíjí strnulé ticho. Návštěvníci okamžitě ožívají v divokých rytmech, doprovázených ostrými neuhlazenými bicími a hutnou basovou linkou.
Kombinace syrové instrumentálky se perfektně prolíná se snivým, melancholickým vokálem frontmanky. Právě ta dodává kapele jemnou ženskost a zároveň ráznou bojovnost. Zatímco zpěvačka posouvá kapelu do grungového světa, kytarista se zarputile drží punkrockové drsnosti. Spolu s nimi tvoří nekompromisní basa a intenzivní bicí dokonalou instrumentální souhru. Při druhé písničce mi naskakuje husí kůže a nechápavě sleduji čtveřici, jak neúnavně poskakuje po stagi. I zbytek diváků okamžitě propadá hudbě. Všichni se pohupujeme do rytmu a ztrácíme se v působivých kytarových linkách.
Kapela hraje písně z jejich nejnovějšího alba LOVE ENDS FAST, AND NEVER, ale také věci, které jsou úplně nové. Jejich texty jsou jako deníček o bolesti, lásce a zármutku. Po rozchodu je tohle ideální album k poslechu. Pocity jsou vyjádřené autenticky a introspektivně, zároveň to není přehnaně ubrečené a sebelítostivé. Jejich hudba otevírá hrozně moc pocitů najednou a stačí se do ní jen vnořit a nechat se unášet zvukem.
Drtivá zvuková exploze byla tak devastující, že zničehonic odrovnala světla. Sál pohltila tma, hudba však zní i nadále bez jediného zaváhání. Kapela chvíli hraje zcela poslepu, za okamžik se však pomalu začíná objevovat v kuželech světel z rukou diváků, kteří si tuhle show nenechají pokazit a rozsvěcují mobily. Fanoušci zpívají závěr písničky spolu s frontmankou a atmosféra je vlídná a důvěrná. Po písni se osvětlovač do mikrofonu omlouvá za technické potíže, ale dodává, že koncert může klidně pokračovat dál jen s provizorním osvětlením z publika. Z davu se ozve souhlasný jásot a show tak jede dál i bez barevných reflektorů.
Stage presence Eversame je neskutečně strhující a energická. Je vidět, jak se čtveřice nechává pohltit svou vlastní hudbou. Při jedné z drsnějších instrumentálních částí si zpěvačka s kytarou v ruce klekne na zem a všichni členové se svíjejí v ohlušujícím víru ruchů. Na konci show pokládají nástroje na zem a uklánějí se. Publikum si ale žádá přídavek. „Toto sa nám stalo prvýkrát, že niekto chcel prídavok,“ usmívá se překvapeně zpěvačka a s radostí přidávají ještě jednu píseň.
Setkáváme se ve snu
Na pódiu se v oblaku umělé mlhy objevuje tajemná, elegantní postava. Před ní stojí jen stolek s notebookem. Místností se rozléhá autotunem upravený jemný ženský hlas. Ozývá se křupající zvuková nahrávka, která se prolíná s nostalgickým zvukovým podkresem. Občas sálem zaduní basové výkřiky nebo naopak líbezné melodie zvonků.
GbClifford je citlivý umělecký projekt, který má na svědomí pražská hudebnice. Vytváří emocemi nabité expresivní hudební koláže. Sampluje různé nahrávky od noisových instrumentálek, lovesongů nebo i zvuků z běžného života. S pomocí neskutečného vokálu vytváří působivou senzitivní atmosféru, která je až meditační.
Zpěvačka schází mezi posluchače a prochází se po sále. V bezprostřední blízkosti přesto působí jako zjevení z jiného světa. Ladně proplouvá mezi diváky a ti ji sledují, jako kdyby byla jen kolektivní iluzí. Jemný procítěný zpěv doprovází elektronické syntezátory. S přidáním intenzitě vokál přechází v řev a hromové basy rezonují podlahou. Celé tělo mi brní a mám pocit, že čas se zastavil. Pozoruji ženskou siluetu na pódiu v záři tlumených rudých světel a připadá mi jako přízrak ze snu.
Show GbClifford je jako hluboká meditace, kde každý z diváků proplouvá hluboko ve svých myšlenkách. Někdo stojí v místnosti se zavřenýma očima a jen vnímá střídavé vibrace a konejšivý zpěv. Všichni si tyhle chvíle užívají po svém a když koncert končí, umělkyně jen pronese do mikrofonu tiše „Děkuji,“ a odchází. Sen, který se před námi na chvíli objevil se rozplývá a mizí.
Po koncertě jsem se cítila, jako by mě někdo vhodil do rozbouřené řeky, potom mě zase vytáhl, zabalil do hebké osušky a uložil do postýlky. Během dvou vystoupení mnou projela neskutečná škála emocí. Nechápavě jsem bloumala v mysli a při pohledu na modré dveře Kabinetu Múz jsem si uvědomila, že tohle je přesně to, co miluju na koncertech. Občas totiž nečekám opravdu nic a dostanu ohromující show.
Odcházím s hřejivým pocitem, že tohle není poslední akce, kde poznám úplnou náhodou umělce, kteří do mě vlévají úplně novou energii. Není vůbec ostuda chodit na vystoupení neznámých interpretů a není to vlastně ani nějaký hazard, protože v Česku i na Slovensku jsou úžasné projekty, které si zaslouží šanci. Takže až se příště budete taky cítit zničení a unavení, zkuste třeba zajít někam na koncert.
Text: Kristýna Novotná
Foto: Natálie Balášová